Po příspěvku "Jak poznáte psychopaty mezi námi", kde jsme se podívali na psychopaty obecně se dnes podiváme na jednu z nejnebezpěčnějších poruch osobnosti podrobněji. Jde o disociální poruchu osobnosti.


Wikipedie o disociální poruše osobnosti říká:

Disociální porucha osobnosti (podle Mezinárodní klasifikace nemocí F60.2)

* charakteristické znaky:
o uspokojování vlastních potřeb bez ohledu na jiné, trvalá nezodpovědnost a bezohlednost vůči společenským normám, pravidlům a závazkům
o nezájem o city druhých
o neschopnost udržovat trvalé vztahy
o nízká tolerance k frustraci, nízký práh pro uvolnění agrese a násilí
o neschopnost poučit se ze zkušenosti, zvláště z trestu
o neschopnost pociťovat vinu, svádění viny na jiné, nalézání výmluv pro své chování
o vnitřní přesvědčení a logika: "Druzí by mě mohli vykořisťovat, zneužívat. Když nebudu jednat první, mohou mi ublížit. Když můžu využít první, budu ve výhodě. Druzí jsou hlupáci. Já jsem silný a chytrý."




Jsou jako pijavice. Jak je možné, že nám stále vládnou? Jsou všude a všude vždy ve vedoucích a nejvyšších pozicích. Samozřejmě, že ne všichni lidé ve vysokých funkcích jsou lidé s disociální poruhou osobnosti – nicméně lze s velkou dávkou pravděpodobnosti konstatovat, že je jich většina. Rozhodně větší většina než mezi "obyčejnými" lidmi.


Človek s disociální poruchou osobnosti je psychicky nemocný člověk, který necítí nic k druhým lidem.

Disociální porucha osobnosti je porucha osobnosti, chorobný nebo nenormální vztah k sociálnímu prostředí nejčastěji projevující se nepřizpůsobivostí, odmítáním sociálních norem a hledáním viny v okolí.

Zatímco o "klasických" psychopatech lze při nejhorším prohlásit, že jsou hysterici, nebo samotářšti podivíni a jejich porucha býva nápadna, ale většinou neškodná, lidé s disociální poruchou osobnosti větsinou zapadaji do společnosti velice dobře, jsou inteligentní a dokáží okolím manipulovat a okouzlovat ho, typické pro ně je nerespektování společenských norem a zákonů.

Lide s disociální poruchou osobnosti tedy vychazeji s okolím dobře,často bývají oblíbení, pokud nepotřebují uspokojit sve potřeby, které mohou byt v rozporu se zákony.

V zaměstnání jsou to posedlí lidé, kteří kompenzují svou neschopnost navázat či udržet kvalitní vztahy workoholismem.


"Příjemný". "Okouzlující". "Inteligentní". "Bystrý". "Působivý". "Sebevědomý". Tato a podobná označení jsou opakovaně užívána Cleckleyem v jeho případových studiích o lidech s disociální poruchou osobnosti.

Hlavním rysem a nebezpečím této poruchy je však nedostatek svědomí, empatie či pocitu viny. To znamená, že jsou schopni prakticky čehokoliv.


Převládá názor, že disociální porucha osobnosti je daná geneticky což znamená, že se s ní člověk rodí a také ji může přenášet dědičně na další generace.


Porucha se zpravidla začíná projevovat v adolescenci okolo patnáctého věku, jako jeden z hlavních příznaků se uvádí například kruté zacházení se zvířaty.


Vliv člověka s disociální poruchou osobnosti má destruktivní charakter na všechny sociální skupiny, ve kterých působí.

Tito lidé jsou různě nebezpeční. Míra jejich nebezpečnosti se pohybuje od chování, které okolí pouze obtěžuje, po závažné protispolečenské činy.

Ačkoliv se disociální porucha osobnosti jako vrozená vada nedá zcela vyléčit nebo odstranit, lze u mladších jedinců chování ovlivňovat a usměrňovat.

Velmi důležitým faktorem je také množství lidí, na které může dotyčný působit. To znamená, zda ovlivňuje malou skupinu, jakou je rodina, nebo větší skupiny, jakou jsou pracovní kolektivy, až po umění a politiku, kde lze působit masově.


Existuje názor, že největší procento disociálních poruch osobnosti je mezi manažery.

Belinda  Boardová a Katarina Fritzonová ze Surrey University se rozhodly prozkoumat, zda existují nějaké podobnosti mezi osobností podnikatelských manažerů, psychiatrických pacientů a hospitalizovaných pachatelů trestných činů. Výsledky, které byly zveřejněny, jsou překvapující. Boardová a Fritzonová zjistili, že tři z jedenácti rysů narušené osobnosti se vyskytují častěji u manažerů než u zločinců ze zcela narušenou osobností. Prvním tímto rysem narušené osobnosti bylo histrionické (divadelní) chování, jehož součástí byl povrchní šarm, neupřímnost, egocentričnost a manipulativnost. U manažerů se také častěji vyskytoval narcismus: grandióznost, absence empatie (porozumění) pro druhé, dále nezávislost a tendence druhé vykořisťovat. Třetím rysem, častějším u manažerů než u zločinců, byla nutkavost, včetně perfekcionismu, přehnaného věnování se práci, rigidita, tvrdohlavost a diktátorské tendence. Osoby, které se dostaly do manažerských pozic, však na rozdíl od kriminálních sociopatů s rozloženou osobností nepoužívaly většinou fyzické agresivity, neporušovaly zákon, nechovaly se neodpovědně a byly méně impulzivní, nedělaly sebevražedná gesta a neprokazovaly emocionální nestabilitu.

Takoví lidé jsou, jak se zdá, zcela nevhodní k tomu, aby určovali parametry každodenního života. Většina lidí nechce pracovat neustále, sedm dní v týdnu.

Avšak nejvýznamnější manažeři a podnikatelé jsou jiní. Jsou to posedlí lidé, kteří kompenzují svou neschopnost navázat či udržet vztahy k jiným lidem workoholismem.

Lidé s disociální poruchou osobnosti jsou ve firmách obzvlášť nebezpeční, říká psycholog Robert Hare z University of British Columbia. Domnívá se, že sociopatů v organizacích přibývá, protože je přitahuje proměnlivost a rychlé tempo změn v dnešním prostředí hyperkonkurence. A navíc, organizace je nechtěně podporují, takže sociopaté mají šanci stoupat vzhůru po služebním žebříčku.

Řadoví zaměstnanci jsou pro lidi s disociální poruchou osobnosti usilující o vzestup méně užiteční než vedoucí pracovníci. Proto před zaměstnanci často strhávají svoji masku a jednají více méně tak, jací skutečně jsou. Před nadřízenými si ovšem masku nasazují. Člověk s disociální poruchou osobnosti řekne šéfovi vždy přesně to, co chce slyšet a to může být velmi odlišné od toho, co říká ostatním lidem. A to je i důvod, proč řadoví zaměstnanci dokážou identifikovat tyto psychycky narušené lidi spíše než manažeři.


Osoby s disociální poruchou osobnosti je těžké odhalit. Nejsou šílení. Jsou inteligentní, přesvědčiví a výmluvní. Umějí se zalíbit. Umějí říkat, co chceme slyšet. V tom je základ jejich úspěšného přežití na úkor těch ostatních.


Ponerologie je vědecké odvětví, které vychází z psychologie, biologie a společenských věd. "Ponerologie v politice: věda o povaze zla přizpůsobená politickým účelům" (Political Ponerology, A Science of Evil Adjusted for Political Purposes), byla napsána psychologem Andrejem Lobaczewským

Lobaczewski a spol. přišli na to, že statisticky konstantních 6%, tedy relativně malou část polského obyvatelstva, tvoří různé typy deviantních osobností. Několik procent z tohoto procenta byli lide s disociální poruchou osobnosti. Ano, čtete správně. Tito lidé se rodí bez svědomí. Přestože se jedná o nejméně početnou skupinu osob s psychologickou poruchou, jejich role v "ponerogenezi", tedy infekci a šíření zla,(poneros znamená zlo) je mimořádně velká. Jedná se o opravdové sociopaty, biologické stroje neschopné cítit empatii.. "Kam přijde sociopat, tam příchází zlo a neštěstí",píše Lobaczewski.


Lidské bytosti si navykly předpokládat, že ostatní lidé se – alespoň do určité míry - pokoušejí "konat dobro" a "být dobří a poctiví a čestní". Podvědomě předpokládáme univerzálnost svědomí, čímž se vystavujeme tomuto sociopatovi, který nás může zneužít nesčetnými způsoby apelováním na naše svědomí. Lide s disociální poruchou osobnosti, prostřednictvím pro ně charakteristického manévru se soucitem, dovedou v lidech otočit jeden určující faktor – jejich svědomí – proti sobě! Jsme uvězněni v pavučině viny, studu a strachu, kterou si nakonec sami budujeme.

Přirozeně pro některé z nás může být obtížně vzít toto vůbec na vědomí. Zoufale se držíme své mylné víry vrozeného dobra v každém člověku, čímž zůstáváme slepí vůči skutečnosti. Ale existuje fundamentální rozkol, mezi naším a jejich světem, který nelze překlenout. Přítomnost nebo absence svědomí, která tvoří hluboký předěl mezi skutečnými lidmi a "lidmi" s disociální poruchou osobnosti.

Disociální poruchu osobnosti není možné vyléčit. Oni sami sebe totiž nevidí jako nemocné. Naopak, my jsme pro ně ta nemoc, která se léčí všemožnými způsoby, válkou proti nám.

Lidé s disociální poruchou osobností nikdy neuznají své chyby, nikdy se za nic neomlouvají a nikdy nenapravují své špatné činy, naopak vždy se snaží je hodit na ty druhé. Neznají žádný stud. Zatímco zdravý člověk svět sleduje a zaujímá k němu postoje, oni světu přikazují, co má dělat. Realitou je pro ně jen to, co za realitu sami prohlásí. Považují se za neomylné a dokonalé. Tam, kde by jiného hanba fackovala, bezostyšně lžou. S odzbrojující lehkostí dokážou popřít to, co dříve tvrdili a nevidí na tom nic divného. Stačí jim krátký okamžik vědomé ignorace a k úžasu všech přítomných jedou vesele dál.

Lidé s disociální poruchou osobností, dokáží dokonale rozpoznat ostatní psychopaty a jinak psychicky narušené osoby. Těmi se potom sami obklopují. Prostřednictvím své schopnosti intuitivně rozpoznat sobě rovné, také rychle stoupají po společenských stupíncích a shlukují se okolo pák moci společnosti, kde jejich celospolečenský zlý vliv metastázuje. Následný "negativní výběr" vede k dosazování dalších psychopatů, sociopatů a dalších patologických deviantů nižšího stupně, kteří jsou přístupní jejich záměrům.

Dr. Robert Hare, označuje tento odlišný druh člověka za "interdruhového predátora". Jeho kniha "Without Conscience" cituje případové studie, kdy lidé s disociální poruchou osobnosti pohltili veškeré pokusy "uzdravit" je psychoterapií, prostřednictvím které se naučili nové a lepší způsoby jak manipulovat. Dr. Hare jednou odevzdal práci do vědeckého žurnálu, která obsahovala i záznamy EEG několika skupin dospělých mužů v průběhu jazykového úkolu. Redaktor žurnálu vrátil práci se slovy, "Ty EEG záznamy nemohly pocházet od skutečných lidí". Pocházely od "lidí" s disociální poruchpu osobnosti.



Bývají okouzlující, umí se zalíbit, na první pohled jim nic neschází. Jsou mistry v umění manipulace, ale dříve nebo později bývají odhaleni. Vyznačují se jedním podstatným rysem: úplná nevšímavost k právům a pocitům druhých lidí. Nemají svědomí. Mají silnou touhu po moci a kontrole - jejich charakter se projevuje jako prohřešky proti právům a pocitům ostatních lidí kolem. Jsou nepolepšitelní - jejich charakter se ani časem ani zkušenostmi nemění. Účinná terapie neexistuje.

Co s nimi? "Nenaslouchejte jejich slibům, nesnažte se je přesvědčit, převychovat ani přelstít. Okamžitě s nimi přerušte kontakt," radí český lékař Jan Hnízdil.

Sociopaté nerespektují práva a city lidí kolem sebe. Sami nemají svědomí, ani city v rozsahu běžných lidí. Kdekoliv se člověk s disociální poruchou osobnosti vyskytne, vždy to vede jen ke zlu a utrpení.

Protože jim chybí empatie, jsou odkázáni na svůj většinou velice dobrý pozorovací talent. Celý život se učí předstírat emoce co nejvěrohodněji. Tam kde cítící člověk vnímá srdcem, co se děje, sociopat vnímá hlavou a rozumem. Pozoruje - neprožívá. Pak také předvede herecký výstup - a nic víc než to. Pokud se mine ve svém odhadu a předvede vám chybnou emoci, poznáte to. Například když vás obejme, přestože to nepovažujete za vhodné. Běžný člověk to pozná empatií, člověk s disociální poruchou osobnosti je odkázán na rozum. Empatie je neomylná, člověk s disociální poruchou osobnosti omylný.

Lidé s disociální poruchou osobnosti jsou bez svědomí. Trvale a nenapravitelně. Neomlouvají se a nikdy nenapravují škody. Pokud něco naprosto pokazili, nejprve se (uraženě) stáhnou a následně se pokusí z celé situace vylhat. Že za to mohly okolnosti a kdokoliv jiný, jen ne oni. Tam, kde by zdravého člověka fackovala hanba, tam je osoba s disociální poruchou osobnosti povznesena, stále lehce nad věcí. Bezostyšně konstruuje minulost dle vlastní fantazie. A ve svůj prospěch.

Lidé s disociální poruchou osobnosti se liší od normální populace právě tím, že nejsou schopni dlouhodobé spolupráce. Na začátku spolupracují, jako ostatní lidé, ale po krátké chvíli opět spouští své podvodné chování..

Po odhaleném podvodu většinou vyčkávají a čekají, že se na událost pozapomene. Pak začnou znovu, jakoby se nic nestalo.

Bez ostychu se dopouštějí lží. Patologicky lžou ve vlastní prospěch. Clověk s disociální poruchou osobnosti bude do "roztrhání těla" tvrdit evidentní lež. Ve vztazích je toto extrémně vyčerpávající, protože oběť se obvykle o to více snaží dokázat, že tvrzené není pravda

Věří čemukoliv, o čem prohlásí, že to pravda je.

Je schopen popírat i zcela zjevnou skutečnost. I tváří v tvář faktům je schopen tvrdit, že neexistují.


Manipulativní chování, vztah k lidem jako k věcem a dělením lidí na silné a slabochy vede k tomu, že jejich vztahy nemají dlouhého trvání. Lidi jsou pro ně užiteční, pokud něco potřebují, pokud ne, pak jsou bezcenní.


Pro šlověka s disociální poruchou osobnosti je typické, že si svou poruchu neuvědomuje a proto není sám o sobě schopen ji zvládnout. Chápe své poruchové jednání jako správné, nebo si otázku správnosti svého chování ani nepoloží, nemá na své poruchové jednání náhled



Člověk s disociálni poruchou osobnosti hluboce neuznává hodnotu lidského ducha. Nemá pro něj rozměr. Je to pro ně pojem, ale ne zkušenost. Člověk s disociálni poruchou osobnosti je ve svých očích nad ostatními lidmi. Z těchto důvodů vyplývá důležitá skutečnost: vždy jedná z nějaké pozice a vnitřně také ví, že to je jediný způsob. Není totiž schopen autentických vztahů, ale ví, že se může učinit nepostradatelným, nebo alespoň neopomenutelným pro své okolí. Protože "všechno zařizuje, organizuje a tolik se stará". Že o to ve skutečnosti nikdo kolem něho nestojí je mistrně opomíjený fakt. Tím spíše, že druhou stranu ke slovu prostě nepustí. Jak chytře se dokáže usadit mezi zdravými lidmi a zmanipulovat si je dle svých představ, to už záleží na jeho inteligenci a možnostech. A asertivitě jeho okolí.


Ze zpovědi člověka s disociální poruchou osobnosti:
"...ma to opravdu sve vyhody, dokazes inteligentne manipulovat s lidmi aniz by je kdy napadlo, ze si s nimi hrajes, dokazes take velice presvedcive lhat,aniz by ses prozradil nejakymi pruvodnimi znaky lhani nebo,ze by ses nejak prehnane kontroloval, proste jednas prirozene...tusim,ze v zivote se nebudu moci nikdy zamilovat, prestoze o damskou spolecnost nemam nikdy nouzi...dokazu dobre odhadnout reakce jinych lidi, jejich mysleni a umim toho dobre vyuzit....ziju a pohybuji se mezi vami a vy nemate ani tuseni s kym mate tu cest, jsem schopny cehokoliv a nemuze me nic zastavit, v urcitych chvilich mi nezalezi na nicem a na nikom, na kamaradech,kteri si o me mysli,ze jsem jejich nejlepsi pritel, nezalezi mi ani na rodicich, kteri o mem postizeni nemaji ani poneti,.."




Jediná protilátka proti této infekci je znalost jejich nemoci a její patodynamiky. Jakmile se rozšíří vědomí o člověku s disociální poruchou osobnosti, který je mezi námi, hra končí.







Zdroje:
Clocley: Mask of Sanity
Stout: The sociopat next door
Culwell: Psychopathology and Antisocial Personality Disorder
Sabbatini: Brain Diseases: The Psychopath's Brain
Hare: Without Conscience
Lobaczewski: Political Ponerology, A Science of Evil Adjusted for Political Purposes
Koukolík, Drtilová: Život s deprivanty I (Zlo na každý den)
Koukolík, Drtilová: Život s deprivanty II (Základy stupidologie)
Koukolík, Drtilová: Vzpoura deprivantů

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit