Kdosi našel orlí vejce a dal ho do hnízda slepici, která bydlela na dvorku za domem....

Orlík se vylíhl s kuřaty a rostl s nimi. Celý život dělal to, co kuřata na dvorku a myslel si, že je jedním z nich. Hrabal v zemi a hledal červy a hmyz.

Kvokal a kdákal. Plácal křídly a občas pár centimetrů vzlétl. Léta ubíhala a orel zestárl. Jednoho dne uviděl vysoko nad sebou na bezmračném nebi nádherného ptáka. Vznešeně plachtil v silných vzdušných proudech, téměř ani nemusel mávnout svými dlouhými zlatými křídly. Starý orel užasle vzhlédl: „Kdo to je?“. „To je orel, král ptáků,“ odpověděl mu soused. Patří obloze. My patříme zemi. Jsme slepice. A tak orel žil i zemřel jako slepice. To proto, že se celý život za slepici považoval.

(Anthony de Mello, Bdělost)

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit